Dialekticky slovník chodský

Praha : Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1907. — 129 s. Známý badatel o Chodsku a zvláště o jeho nářečí, plzeňský profesor Jan František Hruška, jehož »Dialektický slovník chodský« vydala r. 1907 Česká akademie, věnovala kanceláři Slovníku jaz. českého pro budoucí Thesaurus nově nastřádané doplňky k chodskému slovníku asi o 3000 dokladech. Svůj dar, dílo patnáctileté práce, doprovodil zajímavým dopisem o postupu a zásadách své práce a rozhovořil se i o některých svých pozorováních, která jsou obecně zajímavá a jež, nadějíce se jeho souhlasu, otiskujeme. Píše: V posledních letech hojně užíváno podřečí chodského v beletrii. Nelze proti tomu býti pro kolorit díla a určitější charakteristiku osob, ale záhodno nepominouti mlčením, že tu nebývá hrubě dbáno správnosti podřečí. Vytkl jsem to již v soukromí, v dobré vůlí a snaze o nápravu, ale dostalo se mi za to posměšné výtky filologického piplání«. Jenže právě to filologické piplání s mnohou prací mnohých let může zde ukázati správnost a jistotu. Na př. v chodské mluvě se odedávna zachovává záliba dloužiti koncovky jak v skloňování, tak zvláště v časování. Slýcháme podnes: volál, volát, semán, vovíc, votáv, jelít atd. Ale filologické piplání« ukazuje, že i pro takovou prostou mluvu, jako je chodské podřečí, platí zásada: výminka tvrdí pravidlo. Slýcháme: volál, čekál, nechál, nechát atd., ale najednou proti tomu jen a jen krátce žehnal, dělal. Snadno pochopujeme výjimku žehnal, žehnat: slovo to přišlo z kostela a z knih, ale tajemstvím zůstane důsledně krátká koncovka dělal, dělat, neboť toto sloveso je stejně všední a domácké jako volál, volát atd.